Faust (Johann Wolfgang Goethe)

(Vyjímečně publikuji text o literatuře, jelikož na databázi knih se nevešel do omezeného počtu znaků.)

(K 1. dílu tragédie)

Každá proměna je vždy smrtí a současně zrozením; v proměně umírá to, čím jsme byli a zároveň se rodí naše nové, budoucí ,,Já‘‘. I Faust prochází takovou proměnou, přičemž nelze rozhodnout, zda-li jeho předcházející podoba byla ‘‘lepší‘‘, než ta, jež přichází. Faust rozhodně nepodléhá zlu, protože ani samotný Mefistofeles není ztělesněním čirého zla. Jeho promluva:

,,Té síly díl jsem já,

 jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.‘‘

nám naznačuje, že Goethe rozhodně neuvažoval o dobru a zlu ,,černo-bíle‘‘ jako o dvou od sebe separovaných protikladech, nýbrž v některých pasážích z Fausta přiznával, že dobro a zlo jsou principy, jež se nezřídka překrývají, prostupují sebe navzájem, různě se kříží a sváří. Mefisto není ani figurou Ďábla v křesťanském slova smyslu, jelikož s takovou postavou je pevně svázána plochost charakteru, kterou u Goetheho nenacházíme; v jeho díle je naopak vcelku komplexním charakterem. Mefisto je spíš prostředníkem, skrze nějž Faust uskutečňuje svou proměnu. Ba dokonce lze možná říci, že cosi z něj je spíš odrazem Faustových vnitřních zrad, zranění, bolestných ran, do nichž se vychytralý had Mefisto zakusuje. Netvrdím, že Mefisto je pouze Faustovým alter-egem; pro takovou tezi bychom v díle stěží hledali nějaký argumentační podklad, nicméně faktem je, že prvotní pohyb přeměny se rodí ve Faustovi, v jeho hrozivé touze, a Mefisto tento pohyb spíš urychluje a napomáhá mu, než aby byl sám jeho původcem. Stezka Faustovy proměny ovšem není přímá, zahrnuje v sobě různé odbočky, návraty, ono ,,přešlapování na místě‘‘, kdy Fausta sužují pochybnosti o svém konání, kdy neví, zda-li je ,,ještě brzy‘‘ nebo ,,už příliš pozdě‘‘. Moc jeho svědomí však nikdy nezvítězí nad proudem divokého živlu, jenž jej unáší, a nad nímž nemá kontrolu. Tento živel má nejen své svody, ale i vlastní odpor (odmítnutí ducha země), tudíž zde dochází ke konfliktu dvou Faustových tváří; té, jež je přítomna, a té, jež teprve přijde, přičemž tato tvář je podobna skutečně jakémusi živlu, něčeho, čeho se nemůžeme svobodně zmocnit, nýbrž čehosi, co nás musí přijmout: jde o zkoušku iniciace. Proto se Faust nemůže zmocnit světa nemožného, nepoznatelného, ,,vnitřního světa tmelu‘‘, protože hierarchie a zákony, jež tomuto světu vládnou se liší od řádu pozemského světa, jehož je Faust obyvatelem. Je třeba zemřít, nechat se oslepit vlastní, děsivou nahotou. Fausta lze v tomto smyslu chápat jako variaci mezopotámského mýtu Nergal a Ereškigal, bez ohledu na to, zda-li znovuzrození tohoto mýtu bylo v Goetheových intencích; mýtus je univerzální a stojí zde jako základní stavební kámen pro jeho dílo. Odpověď na to, co Faust doopravdy chce, v díle nenalezneme na stříbrném podnose. Goethe tuto odpověď spíš naznačuje, obaluje ji mlhavou mnohoznačností, což ještě více umocňuje energii a velikost jeho díla a zárovň rozevírá prostor, po němž se naše představivost a interpretační úsilí může svobodně pohybovat, aniž by jim vládla jakákoli libovůle; bylo by proto nesmyslné vnímat tuto nedořečenost jako negativní aspekt. Je to výsledek bloudění umělce, který nalezl tvar pro to, co uniká.

  V podstatě celý monolog v kapitole Noc je introspekcí do Faustova rozbouřeného nitra. Faust sní o výšinách ducha, o vrcholech, které na něj čekají, na tvůrčího člověka, jenž se jich celým svým vnitřním pnutím domáhá (je zajímavé, že už u Goetheho nacházíme metafory vrcholků hor a drsných kopců, které se později objevují u Nietzscheho, v jisté době obdivovatele Goetheho). Tento pohyb vzhůru k nebeské blaženosti se zde ovšem střetává s jiným, podzemním pohybem vášně a touhy. Vnitřní poušť Fautova nitra si žádá sladkou vláhu rozkoše a lásky, prolomení osamělosti, a v důsledku dokonce jakési ,,rozpuštění se v lidství‘‘:

,,(…)bych lidským vědomím do všelidskosti vlil se

a nakonec, jak lidstvo, roztříštil se.‘‘

V tom je cosi fatalistického. Faust jako by žíznil po něčem příliš silném, co by byl schopen na okamžik procítit, aby jej to v důsledku přemohlo. Velmi podobné významy můžeme nalézt i v těchto verších:

,,Leč krmi dej, jež rozlačňuje vždy,

a zlata rudého dej poklady,

jež na dlani se roztekou jak rtuť,

dej hru, při níž se nevyhrává,(…)‘‘

Faustova bezedná touha se chce nasytit něčím, co vzápětí pomíjí. Je pozoruhodné, jak tyto verše z kapitoly Studovna kontrastují s dřívějším monologem z Noci, kde Faust naopak hluboce vzhlíží k tomu, co je na světě věčné, trvalé, ovšem jemu nepřístupné. Tato Faustova stále sílící slabost se nevylučuje s obrovskou, vznešenou silou jeho ducha, nýbrž je spíš jejím neodmyslitelným spojencem, který ji doprovází na všech strmých cestách jako nepřátelský přízrak. Faustova tvůrčí síla vyžadující velkou oběť plnou utrpení a samoty zde neustále naráží na svůdný proud, který by jej unášel přes všechny velké city a slasti světa až ke smrti jako velké černé díře. Tyto dvě tváře, jež mezi sebou svádí boj, přičemž občas má navrch ta první z nich, podruhé zase ona ustupuje pod nátlakem té druhé, zde ovšem nejsou ve vztahu dvou protikladů (a už vůbec nelze jednoznačně určit, že je to boj dobra se zlem na jevišti Faustova nitra), nýbrž mnohem spíš ve vztahu dvou pólů jedné a téže Faustovy proměny, zahrnující i přechody mezi nimi. A vskutku, tato proměna je bojem! Faust totiž neví, kam se řítí, jeho cesta je podobna spíš pádu do temné propasti, na jejíž dno nelze dohlédnout. Proto tolik pochybuje o svém směřování, protože neví, kde leží bod, z nějž už se nebude možné navrátit, a jehož přítomnost objeví teprve tehdy, když už je pozdě (tento moment by bylo lze přiřadit ke kapitole Les a sluj). Tehdy už Faust nemá Mefista pouze ,,vedle sebe‘‘, ale jistým způsobem i ,,v sobě‘‘. Jeho jednání už zcela podléhá svému určení; už se nesetkáváme ani s jeho vírou ve vlastní schopnosti a zdánlivou kontrolou nad svou situací (přestože ta byla vždy spíš přeceňováním), kterou jsme snad ještě mohli pozorovat v kapitole Večer (darování skříňky Markétce). A z tohoto místa už nezbývá ani pohled na zářivou minulost, jelikož proměna je zde definitivní, je stvrzením a přitakáním.