Faust (Johann Wolfgang Goethe)

(Vyjímečně publikuji text o literatuře, jelikož na databázi knih se nevešel do omezeného počtu znaků.)

(K 1. dílu tragédie)

Každá proměna je vždy smrtí a současně zrozením; v proměně umírá to, čím jsme byli a zároveň se rodí naše nové, budoucí ,,Já‘‘. I Faust prochází takovou proměnou, přičemž nelze rozhodnout, zda-li jeho předcházející podoba byla ‘‘lepší‘‘, než ta, jež přichází. Faust rozhodně nepodléhá zlu, protože ani samotný Mefistofeles není ztělesněním čirého zla. Jeho promluva:

,,Té síly díl jsem já,

 jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.‘‘

nám naznačuje, že Goethe rozhodně neuvažoval o dobru a zlu ,,černo-bíle‘‘ jako o dvou od sebe separovaných protikladech, nýbrž v některých pasážích z Fausta přiznával, že dobro a zlo jsou principy, jež se nezřídka překrývají, prostupují sebe navzájem, různě se kříží a sváří. Mefisto není ani figurou Ďábla v křesťanském slova smyslu, jelikož s takovou postavou je pevně svázána plochost charakteru, kterou u Goetheho nenacházíme; v jeho díle je naopak vcelku komplexním charakterem. Mefisto je spíš prostředníkem, skrze nějž Faust uskutečňuje svou proměnu. Ba dokonce lze možná říci, že cosi z něj je spíš odrazem Faustových vnitřních zrad, zranění, bolestných ran, do nichž se vychytralý had Mefisto zakusuje. Netvrdím, že Mefisto je pouze Faustovým alter-egem; pro takovou tezi bychom v díle stěží hledali nějaký argumentační podklad, nicméně faktem je, že prvotní pohyb přeměny se rodí ve Faustovi, v jeho hrozivé touze, a Mefisto tento pohyb spíš urychluje a napomáhá mu, než aby byl sám jeho původcem. Stezka Faustovy proměny ovšem není přímá, zahrnuje v sobě různé odbočky, návraty, ono ,,přešlapování na místě‘‘, kdy Fausta sužují pochybnosti o svém konání, kdy neví, zda-li je ,,ještě brzy‘‘ nebo ,,už příliš pozdě‘‘. Moc jeho svědomí však nikdy nezvítězí nad proudem divokého živlu, jenž jej unáší, a nad nímž nemá kontrolu. Tento živel má nejen své svody, ale i vlastní odpor (odmítnutí ducha země), tudíž zde dochází ke konfliktu dvou Faustových tváří; té, jež je přítomna, a té, jež teprve přijde, přičemž tato tvář je podobna skutečně jakémusi živlu, něčeho, čeho se nemůžeme svobodně zmocnit, nýbrž čehosi, co nás musí přijmout: jde o zkoušku iniciace. Proto se Faust nemůže zmocnit světa nemožného, nepoznatelného, ,,vnitřního světa tmelu‘‘, protože hierarchie a zákony, jež tomuto světu vládnou se liší od řádu pozemského světa, jehož je Faust obyvatelem. Je třeba zemřít, nechat se oslepit vlastní, děsivou nahotou. Fausta lze v tomto smyslu chápat jako variaci mezopotámského mýtu Nergal a Ereškigal, bez ohledu na to, zda-li znovuzrození tohoto mýtu bylo v Goetheových intencích; mýtus je univerzální a stojí zde jako základní stavební kámen pro jeho dílo. Odpověď na to, co Faust doopravdy chce, v díle nenalezneme na stříbrném podnose. Goethe tuto odpověď spíš naznačuje, obaluje ji mlhavou mnohoznačností, což ještě více umocňuje energii a velikost jeho díla a zárovň rozevírá prostor, po němž se naše představivost a interpretační úsilí může svobodně pohybovat, aniž by jim vládla jakákoli libovůle; bylo by proto nesmyslné vnímat tuto nedořečenost jako negativní aspekt. Je to výsledek bloudění umělce, který nalezl tvar pro to, co uniká.

  V podstatě celý monolog v kapitole Noc je introspekcí do Faustova rozbouřeného nitra. Faust sní o výšinách ducha, o vrcholech, které na něj čekají, na tvůrčího člověka, jenž se jich celým svým vnitřním pnutím domáhá (je zajímavé, že už u Goetheho nacházíme metafory vrcholků hor a drsných kopců, které se později objevují u Nietzscheho, v jisté době obdivovatele Goetheho). Tento pohyb vzhůru k nebeské blaženosti se zde ovšem střetává s jiným, podzemním pohybem vášně a touhy. Vnitřní poušť Fautova nitra si žádá sladkou vláhu rozkoše a lásky, prolomení osamělosti, a v důsledku dokonce jakési ,,rozpuštění se v lidství‘‘:

,,(…)bych lidským vědomím do všelidskosti vlil se

a nakonec, jak lidstvo, roztříštil se.‘‘

V tom je cosi fatalistického. Faust jako by žíznil po něčem příliš silném, co by byl schopen na okamžik procítit, aby jej to v důsledku přemohlo. Velmi podobné významy můžeme nalézt i v těchto verších:

,,Leč krmi dej, jež rozlačňuje vždy,

a zlata rudého dej poklady,

jež na dlani se roztekou jak rtuť,

dej hru, při níž se nevyhrává,(…)‘‘

Faustova bezedná touha se chce nasytit něčím, co vzápětí pomíjí. Je pozoruhodné, jak tyto verše z kapitoly Studovna kontrastují s dřívějším monologem z Noci, kde Faust naopak hluboce vzhlíží k tomu, co je na světě věčné, trvalé, ovšem jemu nepřístupné. Tato Faustova stále sílící slabost se nevylučuje s obrovskou, vznešenou silou jeho ducha, nýbrž je spíš jejím neodmyslitelným spojencem, který ji doprovází na všech strmých cestách jako nepřátelský přízrak. Faustova tvůrčí síla vyžadující velkou oběť plnou utrpení a samoty zde neustále naráží na svůdný proud, který by jej unášel přes všechny velké city a slasti světa až ke smrti jako velké černé díře. Tyto dvě tváře, jež mezi sebou svádí boj, přičemž občas má navrch ta první z nich, podruhé zase ona ustupuje pod nátlakem té druhé, zde ovšem nejsou ve vztahu dvou protikladů (a už vůbec nelze jednoznačně určit, že je to boj dobra se zlem na jevišti Faustova nitra), nýbrž mnohem spíš ve vztahu dvou pólů jedné a téže Faustovy proměny, zahrnující i přechody mezi nimi. A vskutku, tato proměna je bojem! Faust totiž neví, kam se řítí, jeho cesta je podobna spíš pádu do temné propasti, na jejíž dno nelze dohlédnout. Proto tolik pochybuje o svém směřování, protože neví, kde leží bod, z nějž už se nebude možné navrátit, a jehož přítomnost objeví teprve tehdy, když už je pozdě (tento moment by bylo lze přiřadit ke kapitole Les a sluj). Tehdy už Faust nemá Mefista pouze ,,vedle sebe‘‘, ale jistým způsobem i ,,v sobě‘‘. Jeho jednání už zcela podléhá svému určení; už se nesetkáváme ani s jeho vírou ve vlastní schopnosti a zdánlivou kontrolou nad svou situací (přestože ta byla vždy spíš přeceňováním), kterou jsme snad ještě mohli pozorovat v kapitole Večer (darování skříňky Markétce). A z tohoto místa už nezbývá ani pohled na zářivou minulost, jelikož proměna je zde definitivní, je stvrzením a přitakáním.

Filmová mystifikace

Předem chci oznámit, že jsem se po dlouhodobějším vanitas mundi, jež obklopovaly mou mysl, rozhodl opět psát. Tudíž dá-li čas, budu zde přispívat o něco častěji. Účel mých textů bude trochu jiný než doposud, ale to detailněji ozřejmím později.

Proč některé filmy klamou tělem ? Proč nás některé filmy matou svými gesty a výrazy, vysmívají se, zatímco někde v skrytu na nás lišácky pomrkávají, naznačujíc, že se ne úplně dobře díváme ? A má to vlastně smysl, když jim to všechno sežereme i s navijákem ? Máme pocit, že filmům dokonale rozumíme, ale co když se objeví něco, co nám pod všemi těmi pravidelnými tvary nevědomě uniká ? ___ Zkusme se touto optikou podívat na notoricky známý film Obvyklí podezřelí. Ano, zní to absurdně, ale tenhle do nebes vynášený film je obecně naprosto nepochopený. A mohl bych tak jako většina ostatních říct, že je to ,,skvělý žánrový film s překvapivou pointou'', a tím smést věci ze stolu. Ale ne, mne zajímají právě ty věci pod stolem... Brzy totiž zjistíme, že v onom filmu je přítomen všeobjímající živel, demiurg, ten, kdo takzvaně ,,tahá za nitky''. ___ (Spoiler) Někdy v závěru filmu slyšíme větu ,,Největší trik, který kdy Ďábel předvedl bylo, přesvědčit lidi, že neexistuje.'' Tato věta není jen výsledkem dobře napsaného scénáře, nýbrž nejokatěji přiznaným významotvorným prvkem sjednocujícím ideu celého díla. To je přesně to zdánlivé pomrkávání vybízející k tomu, že bychom se na to celé měli podívat znovu. Ale začněme od základu... Kdo je ve skutečnosti Verbal, tedy Keyser Söze (Kevin Spacey) ? A kdo promlouvá jeho ústy ? Ne, on není jen obyčejným zlodějíčkem, který tak trochu všechny oblafnul, ačkoli je tak jednoduché v nás tu iluzi vzbudit. Ale čím tedy je ? Ďáblem ? Ne, to příliš zavání křesťanstvím. On je živlem, je demiurgem, je stvořitelem Řádu světa. To je dáno koncepcí celé jeho postavy. Už od chvíle, kdy jméno Keyser Söze ve filmu poprvé zazní, je snadné si povšimnout, že on je v podstatě nadlidskou entitou. Nachází se v úplně jiném časoprostoru než policisté (Chazz Palminteri, Dan Hedaya), do jejichž časoprostoru však vstupuje pouze skrze Verbalovo vědomí. Nikdo ho nikdy neviděl, neslyšel, ale všichni pro něj pracují. Je čistě abstraktní bytostí, ale přesahující člověka, z čehož vyvěrá pokora a strach před ním. Stačí si lépe povšimnout, jak ostatní postavy o Sözem mluví, jak se chovají v situacích jeho se týkajících. On se zkrátka pohybuje úplně mimo policisty poznatelný časoprostor*. ___ Ale co on tedy dělá ? Bylo by pošetilé myslet si, že to, co provedl, byl jen obyčejný podfuk. Přesuňme se teď na chvíli do divácké roviny. Jak už jsem lehce naznačil, film velice překvapuje svou pointou, a v našem případě je z naratologického hlediska velice chytře fabulovaný. Dalo by se říci, že Verbal jakožto vypravěč, diváka až do konce filmu velmi zdařile klame, jelikož veškerá distribuce informací o reálném stavu věcí (v rámci děje) je vlastně lživá. Jakmile dojde ke zjištění, že Verbalova výpověď byla jeden velký podraz, veškeré časoprostorové souvislosti vázané na jeho minulost se zhroutí jednoduše proto, poněvadž jsou lživé. Nepopírám, že některé flashbacky se shodují se ''skutečností'', ale například sekvence, kdy Verbal alias Keyser zastřelí Keatona (Gabriel Byrne), potvrzuje mou tezi. Abychom to tedy shrnuli, teprve v závěru filmu divák prozře, a je nucen znovu zrekonstruovat předchozí část syžetu. ___ Je docela zajímavé, jak je tento narativní princip reflektován i ve významové rovině filmu. Jak víme, nejen my jsme v závěru prohlédli tu ďábelskou lest, ale policisté i ostatní postavy filmu také. V čem nás tedy ten proradný zlosyn vlastně přelstil ? A zde se dostáváme konečně k pozici Keysera jako demiurga... Nevytvořil on vlastně takovou fiktivní realitu, která té vezdejší tak nějak podráží nohy ? Nepokřivil, nevyvedl z míry on ten Řád světa, jehož je sám stvořitelem ? A co my lidé (v případě postav filmu policisté) ? Neztrácíme tím i my tak trochu půdu pod nohama, o kterou se můžeme s jistotou kdykoli opřít, jelikož jsme právě tolik přesvědčeni o její jistotě ? A jsme schopni ještě nahlédnout pod slupku těch fiktivních realit, kterými jsme tu vezdejší obalili ? A do jaké míry vlastně povaha výpovědí lidí, médií atd. ovlivňuje naše vnímání skutečnosti (viz také třeba Polanského nejnovější opus Muž ve stínu) ? To nejsou žádné mé výmysly, nýbrž postřehy odpovídající koncepci světa, který nám Singer ukazuje. Zdá se, že Keyser podlomil realitu v jejích samotných základech, a na chvíli tak znejistil moc, kterou jí přisuzujeme. Je tedy živlem, a to vskutku nebezpečným...

Obvyklí podezřelí mystifikují diváka hned ve dvou ohledech. Zaprvé tehdy, pokud nepochopíme významovou koncepci Verbalovy postavy, což v divákových očích veškerou uměleckou hodnotu filmu zcela jednoznačně sráží. Bez ní by celková dramaturgická a významová výstavba nefungovala, respektive by se jednotlivé vztahy v ní ani nenavázaly, a tedy by se nevytvořil ani střed komplexního sytému hodnot, na který jsou následně ostatní elementy dramaturgicky i ideově vázány. Bez postavy Verbala by tedy žádný takový systém ani nemohl vzniknout. ___ Časoprostor, ve kterém se odehrává Verbalův příběh, je pravděpodobně pro celý film naprosto nejdominantnějším, a to jak z hlediska samotné zápletky, jelikož právě v této dějové linii má nastat konečné rozuzlení (odpověď na to, kdo je Söze), tak z hlediska celkové kompozice; tato rovina zabírá největší část metráže celého filmu. Nabízí se tedy otázka, na co se to vlastně člověk dívá, když se dívá na Verbalův příběh. Dívá se samozřejmě na fikci (v rámci filmu), na něco, co je fiktivní ze samé své podstaty filmovéh média, ale v tomto případě nejsme schopni si hrát tak jako ideálně připravený divák na ,,takhle by se to stalo, kdyby se to stalo doopravdy'', ale naopak vědomě označit Verbalův příběh za klam, fikci. Úplně tu samou fikci, kterou je filmové médium jako takové. Dostává se nám do rukou film, kde z hlediska dramatické výstavby nejdůležitější narativní linie, je fikcí. A tedy já, jako divák, jsem nucen si vědomě přiznat, že ačkoli filmovým příběhům většinou ,,věříme jako by se to opravdu stalo'', přesto jsou fikcí již ze samotné povahy média filmu. Singer tudíž (mimo jiné) natočil film i o tom, o fiktivní podstatě filmového média.

_________________________________________________________

* Velice výstižně to potvrzuje scéna v úplném závěru, kdy Verbal odjíždí autem kamsi do neznáma, a mezitím (tuším) zazní věta, že od té chvíle ho už nikdo nikdy nespatřil. Ještě více to vystihuje tajemství, s nímž je jeho postava spjata.

Post scriptum: Za vznik tohoto textu jsem vděčný lupuscanisovi, jehož kraťoučký text o živlech ve filmu mi byl inspirací, a z něhož zároveň i cituji.

Důvod vzniku této stránky

Pro začátek by se asi hodilo ozřejmit, proč jsem se vůbec rozhodl vytvořit tuto stránku. A důvodem ani tak není publikace mých textů za účelem obohatit čtenáře mými úvahami ohledně filmu, ani rozšíření jeho filmových obzorů, i když do jisté míry bych se rád pokusil i o to. Tím bych dal zároveň na srozuměnou, že ačkoliv v názvu blogu stojí, že bych se zde měl snažit psát o audiovizi obecně, řeč bude především o filmu. Ale zpět. Tento blog není ani tolik určen pro čtenáře, jako pro mě. Osobně jsem jeho smysl viděl v rozvíjení vlastní divácké sebereflexe a mého přemýšlení o filmu pomocí publikování mých vlastních poznámek a textů. A pro tento způsob jsem se rozhodl proto, že mi zkrátka písemná forma vyhovuje ze všeho nejvíce a protože se snažím zastávat to, že vlastní myšlenky je třeba prezentovat, vyventilovat je z vlastní mysli a to třeba i jen pro osobní potřebu. Tudíž doufám, že mi tato forma pomůže k lepšímu pochopení filmu, jakožto média a snad se i pokusím nějak charakterizovat můj přístup k němu. Bude se jednat o osobní poznámky týkající se širších úvah o filmu či jen o obyčejné analýzy jednotlivých filmových děl, ale také pokusy o charakteristiku vlastního diváctví, které chápu jako nezbytné pro hlubší porozumnění filmu obecně. Avšak aby nedošlo k nedorozumnění.. Tento blog není !pouze! pro mojí osobní potřebu, ale jakékoliv impulsy k diskuzím samozřejmě rád uvítám a pokud někoho ze čtenářů mé texty zaujmou a stane se stálým návštěvníkem tohoto blogu, budu pochopitelně ještě raději. Co se týká mého výběru vizuální střídmosti profilu, řekl bych jen to, že jsem se nesnažil o jeho estetickou vytříbenost, ale šlo mi hlavně o přehlednost a praktické záležitosti. Příspěvky se budu snažit psát co nejčastěji a pokusím se jim věnovat nějaký ten volný čas, ale zpravidla říkám, záleží na mém časovém vytížení, které se rozhodně bude v různých obdobích měnit.